Jak se ze mě stala nosnice

Kdy to všechno začalo

Nedávno jsem se zamyslela nad otázkou, jak jsem vlastně přišla na to, že chci svoje dítě nosit a dospěla jsem k závěru, což mě mimochodem velmi potěšilo, že nosím proto, že to vychází to z mé přirozenosti. Už v sedmi letech jsem dostala první nosítko na panenku. Jednalo se tedy spíše o visítko, ale to víte, každý nějak začínal. Asi ve dvanácti letech jsem měla poprvé navázané v šátku živé dítě. Ten pocit si pamatuju doteď. Bylo to prostě a jednoduše dokonalé. Tak dokonalé, že jsem věděla, že tohle je naprosto správně a že to tak jednou chci. Už tehdy mě navíc velice překvapilo, že můj nošenec, tehdy tak desetikilový, byl v šátku lehounký, jako peříčko.

A tady na chvíli to pěkné končí. Můj tehdejší malý nošenec už bohužel není mezi námi. Odešel, ještě než stihnul jít do první třídy. A když jsem se onehdy zamyslela a vzpomněla si na naše první opravdové nošení, pocítila jsem radost nad tím, že se tomuto báječnému klučinovi dostalo od jeho rodičů tak intenzivního pocitu blízkosti, který vám dá právě šátek nebo nosítko.

Řada pochybností

Když jsem v těhotenství četla Princip kontinua, propadla jsem pocitu, že můj vysněný kočárek Hartan poletí do koše a naše dcera bude od rána do večera v šátku. Nojo. Ale co ty kyčle? Co kyčle. Ale co ta páteř? Že je dítě v poloze, jako v děloze. Nojo, ale v děloze je plodová voda, dítě je taky lehčí. A co když to nebudu umět navázat? Šátek už byl doma, já se chystala po nástupu na mateřskou, který jsem samozřejmě posunula na ten nejzazší termín, vše nastudovat. Jenomže, jak už to tak v mateřství bývá, všechno bylo jinak a dcerka se narodila už měsíc před plánovaným termínem.

Všechno jinak

Neměli jsme ani vaničku, natož nějaký kurz vázání šátku. Šestinedělí byl totální hukot, navíc venku bylo celý červenec tak čtyřicet stupňů ve stínu a moje termoregulace se asi zapomněla v porodnici. Návaly horka střídala zimnice a já byla ráda, že dám spící dítě na chvíli do kočárku a jdu pěkně polamoučku polehoučku v osm ráno obkroužit JEDNO kolečko kolem Moravy. Záměrně píšu spící. Od malička totiž kočárek nenáviděla. Každý, kdo viděl scénu "dáváme se do kočárku" už nechtěl více. Proto jsme ho využívali pouze a jen na spaní, a to celý půlrok. A doma?

Slepice nebo vejce?

Musím se smát, když koukám na Čtyři v tom a tam všem leží ty děti způsobně v postýlce a hrají si s ručkama. Říkám si, co si tak asi ty děti myslí a jestli jsou šťastné. Vypadají, že jo, jinak by přece plakaly, ne? Nevím, jestli se Zorinka ráda nosila proto, že jsem si to tak já namyslela, nebo jestli jsem se o to já začala více zajímat, protože jsem tušila, že šátek bude třeba. Asi od každého trochu. Ona ta genetika funguje a děti jsou prostě kopie nás rodičů. A tady nemáme po kom být tichý ležák v postýlce.

Výsledek byl ten, že první dva měsíce jsme strávily hezky spolu v náručí, nebo vedle sebe na gauči či v posteli. Nakonec jsem si pozvala poporodní dulu, která mi půjčila svůj pevný šátek a naučila mě vázat kříž s kapsou uvnitř. Můj původní elastický šátek šel dál a pro mě začaly týdny studování všech možných i nemožných druhů šátků a nosítek, vhodných a nevhodných nosících poloh a úvazů a učení, jak vyhovět potřebám svého dítěte a do toho si obstarat i ty své. Nosily jsme se hlavně doma, u vaření, uklízení, nebo jen tak pro radost. Nyní, když už první narozeniny klepou na dveře a kočárek je prima zábava a ne nutné zlo, nabývám dojmu, že nosítko brzo uklidíme pro budoucí generace, jelikož po svých je to stejně nejlepší.

Máš kočárek?

Jsem ráda, že dnes už to obrovské haló okolo nošení dětí upadá. Nošení se stává běžnou součástí rodičovství. Často vídám maminky s kočárkem a dítětem v nosítku a naopak. Dle mého názoru mají obě tyto pomůcky místo v životě každého dítěte a je jen na něm, do jaké míry bude kterou více využívat. A i když dítě kočárek nemá rádo a vy přesto milujete chvilky klidu na procházce s kočárkem, vždycky se to dá nějak vymyslet, ke spokojenosti obou zúčastněných:)