Můžu nošením miminko rozmazlit?

Zřejmě teď očekáváte jasnou odpověď ANO nebo NE. Jenomže v rodičovství téměř nikdy nic není stoprocentní a žádná pravda není univerzální pravda. Do vztahu vždy vstupují dva - RODIČ a DÍTĚ, a to musíme zohledňovat. Pokud jste klikli na tento text, předpokládám, že vás nošení dětí nějakým způsobem láká, oslovuje, cítíte, že by to pro vás mohlo být to pravé. Zároveň ale máte nějakou vnitřní pochybnost, kterou byste si rádi vyjasnili. Tak pojďme na to.

DÍTĚ JE NOŠENEC

Novorozené savce dělíme z biologického hlediska do tří skupin - hnízdoši, běhavci a nošenci. Poslední skupina mláďat se rodí nedovyvinutá, a proto zůstávají i po porodu na těle matky, která je nosí všude s sebou. V roce 1970 zařadil Prof. Dr. Bernhard Hassenstein lidská mláďata do kategorie nošenců. Stejně jako ostatní mláďata ze skupiny mají i lidská mláďata úchopové reflexy (Palmární reflex, Moroův reflex), dále abdukčně flekční poloha nožiček, kterou dítě při zvednutí automaticky zaujme nám ukazují, že miminko přímo očekává, že bude nošené.

LIDSKÁ MLÁĎATA SE RODÍ EXTRÉMNĚ NEDOVYVINUTÁ

To je daň za náš rozum. Aby mohla hlavička dítěte vůbec projít porodními cestami, musí se lidská mláďata narodit už po devíti měsících vývoje v děloze (tzv. vývoj in utero), to ale znamená, že se rodí zcela odkázaná na nepřetržitou ochranu a péči druhé osoby (lidské mládě očekává, že se o něj bude starat tzv. primární pečující osoba, nejčastěji to bývá matka). Další bouřlivý vývoj mimo dělohu (ex utero) probíhá ještě dalších zhruba 9 měsíců. Proto, když miminko opustíte, instinktivně vás na tuto skutečnost začne upozorňovat, začne plakat. Miminko totiž netuší, že mu nehrozí nebezpečí a že maminka vedle v kuchyni myje nádobí. V jeho mozku ještě stále běží pradávný nahraný systém, který ví, že bez přítomnosti pečující osoby je zde reálné riziko, že se stane obětí predátora, umrzne nebo ho třeba opustí jeho tlupa a ono zemře. Pláč malého miminka je tedy doslova bojem o holý život.

JAK JE TEDY MOŽNÉ, ŽE NEKOMU FUNGUJE METODA VYPLAKÁNÍ?

Zároveň však mozek miminka disponuje tzv. "záchranným" systémem, kdy miminko po nějaké době bez odezvy na jeho pláč (bez odezvy na naplnění jeho základní potřeby bezpečí), plakat přestane. Nemá už zkrátka dost energie na to, aby pokračovalo. Dítě nemá ještě vyvinuté vyšší části mozku, zodpovědné mj. za chápání času, proto jakoukoliv situaci vnímá jako nekonečnou. Pokud se na tuto problematiku podíváme z biochemického hlediska, pak víme, že během pláče se ve vysoké míře vyplavují tzv. stresové hormony, pokud je hladina těchto hormonů dlouhodobě zvýšená, má to negativní dopad na naše zdraví. V poslední době se často zmiňují poznatky Dr. Gabora Maté, který se zabývá studiem vzniku traumatu a upozorňuje na fakt, že u dítěte může vzniknout trauma právě tím, že nebudeme reagovat na jeho pláč.

BOUŘLIVÉ REAKCE NA NOŠENÍ DĚTÍ

Občas se v praxi setkávám s negativními reakcemi na nošení. Osobně si tento jev vysvětluji dvěma důvody. Za prvé strach z neznámého. Jsme již několikátou generací, která nošení nezažila a stejně jako jsme odvykli pohledu např. na kojení, odvykli jsme pohledu na nošení, proto může v některých lidech tato přirozená forma péče o dítě vzbuzovat nedůvěru. Vizuální vnímání je totiž důležité při procesu přijetí určité skutečnosti jako "normální". Za druhé si myslím, opravdu je to jen moje teorie, že někteří lidé mohli být v dětství tak silně poznamenaní právě nedostatkem tělesného kontaktu a byli nuceni si předčasně zvyknout na fakt, že jejich potřeby nebudou naplňovány, že jejich jediným obranným mechanismem bylo vybudování si vlastního přesvědčení, že potřeba kontaktu, blízkosti, nošení (kojení, aj. - doplňte si sami) je lichá. Přijetí nošení a potřeby fyzického kontaktu dítěte s pečující osobou by pro ně mohlo být příliš bolestné, proto raději přesvědčují okolí i sebe, že nošení je špatné a nemá v moderním světě co dělat.

ZÁVĚREM

Jak jsem napsala v úvodu, na vztah rodič - dítě jsou vždycky dva. Věřím a vidím, že z miminka, které nikdy nebylo nošené v šátku nebo nosítku může vyrůst spokojený člověk se zdravou citovou vazbou se svými rodiči a zdravým pohledem na svět. Stejně tak netvrdím, že nošené dítě rovná se vždy spokojené a zdravé dítě. Ráda bych ale podpořila rodiče v jejich vlastní cestě, aby poslouchali signály svých dětí a svoje pocity. Kognitivní vývoj dítěte je z části kolem 6. měsíce, s jistotou mezi 9.-12. měsícem tak daleko, aby dítě mohlo chápat, že některá osoba nebo věc existuje, i když ji nemůže vidět, slyšet nebo cítit. Na výchovu svých dětí budete experti vždycky jenom vy, stejně jako jenom vy budete mít za svoje děti zodpovědnost. Já vám ale můžu potvrdit, že jsem v životě viděla spoustu nošených dětí, které byly zvídavé, samostatné, nebojácné už od relativně útlého věku. 😊

Pokud se chcete problematice věnovat více, doporučuji knihy:

Jean Liedloff - Koncept kontinua

Bonding - porodní radost

Sarah J. Buckley Jemný porod, jemné mateřství

M. Odent Znovuzrozený porod (kapitoly o bondingu a vytváření rané citové vazby) a jeho další práce

Sarah J. Buckley Jemný porod, jemné mateřství

Gabor Maté - Tělo sčítá rány, film Wisdom of Trauma